Jejich tváře s tím hladovým smutkem podvedených
mlčely děsně, zatímco kamení slyšet bylo a domy
stiženy hroznou vyrážkou
ukazovaly nestoudně hanebnosti páchané v jejich zdech
Jako by se dusily zácpou ve střevech odpadového vedení
a výkaly se jim rozlévaly pod omítkou
třebaže napohled
bylo všude uklizeno a zdravotně bez námitek
Ale necítili se doma, vodovod poplakával
hlasem dítěte, jemuž nedovolili přijít na svět
A teď se jich na ně ptali
mrtví, když v podlaze zapraskalo, stůl povzdych si
ale protože se nikdy nenarodilo, nemohlo ani zemřít
nemohlo být jedním z nich
což je něco docela jiného
než nebýt vůbec
(…)
Nebylo slova nebylo úst, jež řekla by je
že čím více se rozpoutávají sami v sobě
tím těsnější pouto je svírá zvenčí
a že když sami v sobě už založili
panství nikoho
ani jejich domy, ani jejich těla, ani jejich děti
jim nepatří, ale jsou nikoho
A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech, jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu Nikdo – ten hrozný pán
otroctví nastoluje
Jan Zahradníček, Znamení moci